Kostarika - země přírodních pokladů

Stačí si přečíst pár informací o Kostarice a tuto zemi si zamilujete. Více Vám povím později, nicméně už teď můžu říct, že v tomto koutě světa znamená ochrana přírody opravdu mnoho.

Na Kostariku jsem se původně chystal s partou kamarádů, se kterými jsem již strávil skvělý pobyt v pralese a na ostrovech Severní Sumatry. Nakonec jsme za dobrodružstvím vyrazili ve dvou s Google mapou plnou vytipovaných míst a za přáteli z Justice for Nature, kteří zrovna navazovali spolupráci s místními rangery.

Před odletem

Letenky zakoupeny, pojištění taktéž. Má to ale háček. Veřejný příslib krytí na covid je dostupný pouze v češtině. Vysvětluji v pojišťovně, že cestovní pojištění znamená, že cestuji do zahraničí a tam je mi čeština k prdu. Dostává se mi odpovědi, že je to náš úřední jazyk. Mířím na Vyšehrad pro mezinárodní řidičák, nemám fotku. Na metru nacházím automat, vracím se a.. aha, nemám řidičák. Vracím se domů, zpět na úřad, úspěšně předbíhám 2h frontu díky milé paní za přepážkou a napotřetí dostávám mezinárodní řidičák. Jupíí.

Sláva! Po pár telefonátech a vysvětlování přišlo potvrzení z pojišťovny v angličtině. Kupuji ochotnému zasměstnanci voucher do pivotéky. V aplikaci mi bliká, že let je přesunut na odpoledne a ten odpolední pro jistotu zrušen. Volám do AirFrance. Operátorka sděluje, co blbnu, u letů nejsou žádné změny.

Střípky z letiště

Vyrážíme na letiště s příjemný pánem z Liftago. 6:05 a Janča si v salonku dává na kuráž gin&tonic. Čekáme na Gate, let má zpoždění 20 minut. Pan u přepážky povídá, že nějak prý nejely motory, ale už dobrý. Pilot pak dodal, že měli "elektrik problém wis hjumidity", ale už dobrý.

Užíváme luxusní salonek v Paříži, v nabídce je káva, čaj, haribo medvídci a snickers. Na toaletách se střetávám s vrstevníkem z Asie v anticovid skafandru. Oblepený izolepou až ke krku právě, že se nemá jak vyčůrat.

Pro vstup na Kostariku je potřeba vyplněný formulář a přiložené pojištění. Před nástupem do letadla se mi ne a ne načíst, takže zdržuji celou frontu. V letadle dostáváme oběd. Skvělý, čočkový salát, těstoviny s rajčatovou omáčkou, bábovičku a camembert. Děláme slušňáky a objednáváme si nealko. Pak se ale letusak zeptal "date si šampaňské?". Dostal nás 🙈😁 Za 5 minut jde kolem podruhé a dostáváme hruškový likér a cognac.

Let proběhl relativně v klidu. Původně jsme chtěli z letiště autobusem, ale cesta ze zastávky ve městě by trvala ještě dlouho. Bereme tedy taxi, údajně má stát 25$. Chytil se nás borec, který má zaručeně nejlepší cenu, posazuje nás do taxiku a celou cestu nezavřel pusu. Pár informací bylo zajímavých, ale jinak doporučoval party destinace a nabízel hulení. Ani jedno není to, proč tu jsme. Před hotelem chce $65, říkám, že to teda ne, domlouvame se na $32. Později zjišťuji, že taxi by stálo $10.

Těšíme se do sprchy a postele, ale nejdou nám otevřít dveře do pokoje. Povedlo se to až po několika minutách zaměstnanci hotelu, který s jakýmsi elektrickým kodérem přeprogramoval naše dveře. Než se dostanu do sprchy, usínám.

První krůčky v San José a sopka Irazú

Plníme si břicha výbornou snídaní a narychlo vyrážíme na sopku Irazu. Máme asi 20 minut na chycení autobusu, který jede v 8:15 (přidat místo). Naskakujeme do UBER a v 8:07 vyskakujeme na místě. Marně hledáme autobus, až nám taxikář u zastávky vykládá, že už je fuč, ale že ho pro nás chytí. Asi o 10 minut později vjíždí do pruhu pro autobusy, mává z okýnka a zastavuje náš zmeškaný spoj. Loučíme se, platíme odchytovné, děkujeme a pokračujeme v cestě.

Trmácíme se 2 hodiny. Ne proto, že by to bylo daleko, ale proto, že stařičký autobus jede rychlostí rekreačního běžce, řidič zastavuje jak kdo potřebuje a občas si prizastaví a s někým u cesty pokecá.

Irazu 

Zapomněli jsme na rezervaci a tak na vrátnici u vstupu do parku horko těžko (kvůli špatnému signálu) objednáváme lístky. Vstup je limitován na 150 osob na hodinu a naštěstí není plná sezóna, tedy do limitu se vejdeme. Pokud bude někdo ze čtenářů o výletu uvažovat, je lepší si udělat rezervaci online předem ($15/osoba).

Jsme na úpatí sopky a nutno podotknout, že slušně vysoko. Irazů se tyčí do výšky 3.432m nad mořem a pociťujeme chladný vzduch oproti údolí. Díky horskému prostředí, nízké vegetaci a velmi vlhkému a chladnému počasí představuje tato lokalita po většinu času mlhu. Máme štěstí, mlha je dnešní dopoledne umírněná a tak se po cestě podél kráteru kocháme parádními výhledy na sever Kostariky. Třešničkou na dortu jsou výhledy na jezero na dně kráteru, které po většinu roku nábízí krásnou modrozelenou vodu. Zde nás štěstí opouští, v tuto dobu je vyschlé. 

Cartago

Odpoledne trávíme v městečku Cartago, kde sháníme adaptér do zásuvky. Po několika krámcích konečně nacházíme a já sebejistě na slečnu prodavačku hlásím "kvanto košta". Směje se a já po chvilce, kdy mi dochází, že jsem použil chorvatštinu, též. Procházíme se kolem Ruinas De Cartago, zříceniny kostela Santiago Apostol. První budova zde byla poškozena zemětřesením v roce 1630 a ostatky v roce 1656. Před odjezdem zpět do San José si dopřáváme moc dobré jídlo v bistru Cevicheros.

Na cestu zpět jsem se těšil, volíme vlak. Když přicházíme na nádraží, něco tu nehraje. Přes koleje zavřená brána a na kolejích navíc stojí nákladní auto. Vlak asi nepojede. Do odjezdu autobudu máme čas, využíváme ho nákupem SIM karet. Nastavení bez pomoci je neproveditelné, vše je ve španělštině. Karty se nám snaží aktivovat zaměstnanec v prodejně elektroniky, marně. Autobud nestíháme, vracíme se do prodejny a objednávám přes WiFi taxíka. 

Trápím se celý večer s aktivací internetu do telefonu. Máme dvě SIM karty různých operátorů, ale nejsem schopný ani na jedné internet nastavit. To se mi ještě nestalo ani v asijských zemích. Jdeme raději spát, zítra je taky den.

La Fortuna a setkání s divoku přírodou

Cesta k autobussovému nádraží prý nemusí být úplně bezpečná, ráno nás tedy vyzvedává taxi u hotelu. Řidič po cestě kouká na středovém panelu na seriál Angry birds a my jsme rádi, že nás veze jen k autobusu. Nasedáme, čekají nás 4 hodiny cesty do La Fortuna, městečka ze kterého je možné vyrazit na spoustu krásných výletů. Těšíme se. Výhled z chatek Hotel Villas Vista Arenal je úžasný. Večer trávíme pozorováním ptáčka v hnízdě hned vedle našeho vchodu a úchvatného západu sluncem nad sopkou Arenal. 

La Fortuna Waterfall

Ráno bez problémů půjčujeme skútr v La Fortuna Rentals ($30 na celý den) a vyrážíme k La Fortuna Waterfall (vstupné $18). Přemýšlíme, zda platit vstupné za okouknutí vodopádu, ale když už jsme tu. Nelitujeme. Než sestoupíte k jezeru pod vodopádem, naskytne se vám z vyhlídky nádherný pohled na celé údolí. Po cestě k vodopádům procházíme otevřenou výstavou orchydeí, fotíme se u obrovských stromů a sestupujeme dále k jezeru a řece odvádějícívodu od vodopádu. Ta je průzračná tak, že pod vodou vidíte kolem kroužící rybky. Využívám příležitosti a testuji podvodní schopnosti telefonu. Stoupáme zpět na kopec a potkáváme prvního Tukana v korunách stromů, máme obrovskou radost. Ne tento specifický "zpěv" se nedá zapomenout. Výlet k vodopádu zakončujeme v místní restauraci a užíváme si skvělé jídlo a výhledem do džungle.

Soukromá rezervace Arenal 1968

Polední siesta. Ve tři odpoledne startujeme skůtr směr Národní park Arenal do soukromé rezervace Arenal 1968. Nemáme moc času a tak vybíráme okružní trek na 1h tam i zpět. Po pár set metrech nás cesta vede do okraje pralesa. Povídáme se a najednou oba ztuhneme v nehybném pohybu. Pár metrů před námi si po cestě proti nám kráčí nádherná, středně velká šelma, nejspíš Ocelot. Chvíli nás pozoruje a pak otráveně skáče do houští. Dále pokračujeme s klackem v ruce na sebeobranu :)

Krajina se postupně mění na cestičku mezi vysokým rákosem, jako dělaným na přepadení ze zálohy. Stoupáme dále kamenitou cestou skrz pole sopečných kamenů až k vrcholu s vyhlídkou, kde potkáváme další opozdilce. Klesáme zpět k východu z parku a po cestě potkáváme spousty druhů ptactva vydávající neuvěřitelné zvuky. Stmívá se, pralesní orchestr začíná hrát. 

Vstup do parku stojí stejně jako do Zoo. Tady je ale příroda svobodná, zvířata se volně pohybují, mají se kam schovat a člověk je tu pouze tichý pozorovatel procházející po úzké cestě. Tady je svět v pořádku.

Nuevo Arenal a Avatar Tree

Absolvujeme zběsilou jízdu autobusem plnou rychle projetých zatáček, nakonec v pořádku dorážíme do krásného městečka Neuvo Arenal. Dopřáli jsme si krásné ubytování u 2 přátel Carlose a Wernera v Casa Donna Rosa B&B. 2 milý pánové, pravděpodobně něco více než přátele, nám dělají radost čerstvě připravenu kávou a tipy na výlet.

Vybíráme si cestu k přes 500 let starému Ceiba Tree, který byl údajně předlohou Stromu duší ve filmu Avatar. Úmorná cesta po silnici přes poledne nás vyčerpává, ale za pohled na mohutný strom je úžasný. Vlastně nejde jen o strom ale o společenství živýh tvorů, rostlin i zvířat včetně ukrytého hnízda netopírů v temném zákoutí dutiny stromu. Zážitek.

Cesta zpět po silnici by byla nuda a navíc bychom ji v tom vedru a bez vody nejspiš nepřežili. Stopujeme si staršího pána s pickupem. Chvíli si povídáme znakovou řečí a když naznačuje prstýnek, kývám že ano. Pokrčí rameny a už mlčí. Vysedáme na okraji našeho městečka, děkujeme za odvoz a dávám pánovi pár drobných za svezení.

Puntarenas s Justice for Nature

Dostáváme raní kávu a vyrážíme na dlouhou cestu autobusy se 3 přestupy. V cílové destinaci Puntaneras se máme potkat s kamarády z Justice for Nature. O mém dobrovolničení u JfN si můžete přečíst v článku Severní Sumatra - Green and Blue Life projekt.  

Vyjíždíme stařičkým autobusem do městečka Tileran. Tam vyskakujeme, přebíháme silnici a naskakujeme do autobusu směr Caňas. V cílové destinaci hladoví z cesty dobíjíme energii moc dobrými tacos v restaucraci La Takería. Zapovídali jsme se s holčinou na obsluze, která se udivovala a nevěřila, že je v naši zemi možné se legálně lovit a střílet divoká zvířata. Myslela si, že ochrana přírody a nedotknutelné národní parky jsou samozřejmostí i v Evropě. Heh.

Potkáváme se s partou ze spolku Justice for Nature. Na pivo se přidali i spřátelený pár z projektu Sea Shepherd a Leo, místní podporovatel národních parků Kostariky. Večer završujeme procházkou na pláži, klábosením a na pokoji leduji Janči záda, i když jsem několikrát v průběhu dne slyšel: "já se nespálím".

Druhý den se potkáváme na lodi, o které JfN přemýšlí jako o projektovém plavidle. Dlouhé vyjednávání ale nemá konce a tak se odpojujeme a potkáváme se až večer opět u piva. Loď půjde pod rentgen, zda nejsou v trupu nějaké vady a pak se uvidí.

Liberia a nový kamarád Alex

Prejíždíme do města Liberia společně s přáteli že spolku Prales dětem autobusem, který slouží pro převoz studentů biologie na výukové programy. Od Milana se dozvídáme, že na pokácení stromu v této zemi člověk musí mít povolení (ochrana původní flóry). Za zabití zvířete jsou tu pak obrovské pokuty, či hrozí vězení. Spolek míří k právníkovi řešit základy pro místní pobočku a mi se loučíme. Objednáváme UBER a netušíme, źe se seznamujeme s klučinou, ze kterého se stane náš osobní řidič a kamarád. Necháváme si věci v pěkném Hotel Javy a narychlo vybíráme výlet, cestu k vodopádu Llamos de Cortez.

Alex na nás opět čeká u hotelu a veze nás přes 30 minut na místo. U odbočky k vodopádům nám prodejci u stánku s kokosy sdělují, že cesta je zavřená. Přibíhají dva místní domorodci, kteří chvilku komunikují s našim řidičem a poté se dozvídáme, že nás provedou jinou cestou. Bojíme se nějaké levoty, ale z místních kluků se vyklubali super průvodci a po cestě lesem nám ukazují různé ovoce, zvířátka.. a ejhle, asi v polovině cesty ukazuje jeden z domorodců do křoví. Had! Velikej, ale už je fuč. Vodopády, krásné, jen ten asijský doplněk v podobě kýčovitého svatebního focení nemusel být. Namáčíme si nohy v průzračné vodě a pokračujeme s našimi průvodci na vrchol vodopádu, kde se dozvídáme, že kluci, kteří nás provází, se o tuto oblast starají a chystají si na přilehlé louce postavit chajdu s občerstvením.

Cesta zpět vede překvapivě přes suchou oblast podobající se africké savaně. Vzpomněl jsem si na Milanovo vyprávění týkající se africké trávy jaragua. Ta byla do Kostariky v průběhu desetiletí dovážena a zasévána místními kovboji po vypálení pastvin. Tráva Jaragua silně konkuruje plevelům a pokud unikne z kulturních pastvin, je velmi konkurenceschopná a může být hrozbou pro biologickou rozmanitost. Též zvyšuje riziko požárů.

Národní park Rincón de la Vieja 

Nestíháme snídani, protože za branou hotelu už opět čeká Alex. Je tu o čtvrt hodiny dříve a abychom ho nenechávali čekat, necháváme si snídani zabalit s sebou. Vyrážíme do národního parku Rincon de la Vieja, část Pailas. Zastavujeme kousek od města u silnice, kde protíkající řeka tvoří zajímavý kaňon, oblíbene piknikové místo. O pár kilometrů dál odbočuje Alex k místu, kde je ta nekrásnější řeka, jakou jsem doteď viděl - white river. Azurová krása, nad kterou nas zanedlouho přivítali zvědavé opičky.

Okružní stezka Las Pailas je dostupná 3 km trasa (zelená, cca 2 hodiny). Na začátku utíkáme před obrovským modrým voso-broukem, ale naštěstí jsme ho po pár metrech přestali bavit. Hlavním lákadlem stezky je pozorování vulkanických projevů, nbahenných jezírek s teplotami mezi 78 ° C a 106 ° C. Přecházíme ze suchého do vlhkého lesa a máme štěstí, známý zvuk nám prozrazuje, že v korunách stromů zahlídneme Keel-billed toucan. Na konci stezky získáváme odměnu v podobě velké rodinky White face monkey a čmuchající tlupy Nosálů bělohubých.

Cesta Trail of the Falls začíná u návštěvnického centra a vede k vodopádu La Cangreja (oranžová, 10 km tam a zpět) a vodopádu Escondida ve vzdálenosti 4,3 km (oranžová + hnědá, celkem 8,6 km). Zkoušeli jsme dojít k druhému vodopádu, ale kvůli obtížnosti, horkému polednímu slunci a nedostatku vody (suchý vzduch a hoodně vedro) jsme raději v půlce otočili.

Po cestě zpět jsem zahlédl na mapě značku vodopádů, namířili jsme k Rio negro waterfalls. Krátký výlet ke 4 vodopádům (od nejmenšího po největší) byl hezkým zakončením dne.

Tamarindo, ráj surfařů a krokodýlů

Loučíme se s Alexem a vyrážíme autobusem (vypadá jak poskládaný z lega) z nádraží Terminal de Buses Municipal de Liberia do vyhlášené plážové destinace Tamarindo (cca 1760col). Procházíme se rušným městečkem, okukujeme krámky a restaurace a usídlujeme se v útulném Tamarindo Sunshine.

Zamířili jsme za obědem do Green Papaya Taco Bar na black bean burger, který se stal nejlepší dobrotou, co jsme na Kostarice ochutnali. Za rohem jsme si na další den zamluvili plavbu na katamaránu (85$/os) a pokračovali na procházku po dlouhé pláži. Na jejím konci, kde ústí do oceánu řeka, čekají místní Ticos s loďkami a nabízejí výlet do národního parku Las Baulas. Vzali jsme si kontakt na jednoho z nich. Večeře, dezert, drinky a spát.  

Nicoya a Národní park Barra Honda

Včerejšího večera jsem tak dlouho řešil jakým autobusem jet, až se mi jediná možnost rezervace soukromého autobusu zablokovala. Další variantou byly vstávat v 5:30 na vesnický autobus, nebo se prospat, vstát nějak rozumně kolem 8 a doufat, že pojede další spoj stejným směrem před obědem. Spánek zvítězil.

Vylézáme z hotelu kolem 9 na hlavní silnici a o pár metrů dále vidíme autobus. Ptám se řidiče, kam má namířeno a on, že jede přesně tam, kam potřebujeme (Tamarindo - Santa Cruz - Nicoya, 3000col/osoba). V 10:30 ať jsme na značkách. Zabíháme na rychlou snídani do Café Tico, ládujeme do sebe omeletu, zapečený domácí chléb a misku ovoce a těšíme se na další destinaci. Janča mě upozorňuje, že před kavárnou postává známá tvář - Dewi. Prohazujeme pár slov, loučíme se a vyrážíme dál.

Ubytování v Hotel Doña Marta mi připomnělo motel typický pro americku. Nikde nic, jen dálnice a vcelku komfortní buňky s postelí. Jdeme se projít do centra města a už po cestě narážíme na pohledy typické spíše pro indonéské prostředí. Na ulicích bordel, doutnající kupičky s odpadky a rozbité silnice. Jediný světlý bod je zelený parčík uprostřed města, ale pokud nemusíte, tady nezastavujte.

Náš pobyt tu má ale důvod, chceme se podívat do národního parku Barra Honda.

Ráno vyrážíme UBERem směr národní park. Cesta k parku není na běžné auto stavěná, ale řidič si s tím moc hlavu nelámal a dovezl nás až před vchod, kde si nás přebírá průvodkyně Andrea. Pokud do parku vyrazíte, neudělejte stejnou chybu jako mi a vezměte si dostatek vody (nebo lahví). Na místě se nedá koupit, ale lze si doplnit.

Po cestě do nekonečného kopce nám vypráví o parku a místní fauně i flóře (vyprávění doplňuje ukázkami z hezky ilustrované knihy). Ze 42 jeskyní jsou pro turisty otevřeny pouze 2 a pro jejich návštěvu je třeba si předem rezervovat průvodce s patřičným jeskyňářským osvědčením. Indináni Chorotegas jeskyně využívali jeskyně k rituálům. U cesty se na nás přilétl podívat překrásný Momot skořicovobřichý (Turquoise-browed motmot), učíme se nová slovíčka "perezoso" (lenochod) a "hokote" (místní ovoce s orechem) a v místě s prehistorickými leguány a dozvídáme se, že místní je dříve jedli, protože jim připomínlali chuť kuřete. Naštěstí je tato činnost již ilegální. V půlce trasy si dáváme pauzu na hezky opravené vyhlídece.

Průvodkyně Andrea zde pracuje jako dobrovolník a odměna za jejich služby je též dobrovolná, Standardně se prý platí 10$, dáváme $16. Výlet byl skvělý a říkáme si, že současná situace úbytku turismu je pro udržování a ochranu těchto míst tyto místa veliká škoda. Kéž by si u nás více lidí uvědomovalo, že stovky miliónů, které tečou do Zoologických zahrad jakožto megalomanských chovných stanic, by dokázaly obrovskou službu v ochraně divoké přírody.

Nasedáme do taxiku, který jsme měli předem dohodnutý směr zpět do Nikoya. Přesouváme se na ubytování, vyzvedáváme na recepci krosny a míříme na autobusové nádraží, odkud nám ve 14:30 odjíždí spoj do Sámary.

Montezuma s nádechem Karibiku

Přejíždíme do Montezuma a hned taxíkem do krásné viktoriánské vilky Horizontes de Montesuma s botanickou zahradou. Dávám si pár tempíček v bazénu se slanou vodou. Po cestě do vesnice potkáváme cute štěňátka. Ozývá se za mnou výkřik, u cesty se na pavučině opaluje chudák několikacentimetrová Nefila kyjonohá. Podlehl jsem a koupil si mísu z padlého červeného dřeva. 

Vyrážíme na vodopád, ale nestíháme. Slečna nemá vhodnou obuv a taky už rychle padá tma. Zpět v pokoji. Křik. Naháním schovaného švába. Když už byl skoro polapen, křik. První polapený šváb utíká z vymrštěné krabice a na stěně objeven jeho kamarád. Majitel vily si musí myslet, že tu svou milou vraždím. Po dalších desítkách minut úspěšně vyprovázím oba nezvané hosty z pokoje. Situaci shrnuji názorem, že se brouci báli více nás, než my jich. Důkazem budiž hovínko na pohled, kterým jsem brouka podebíral. (Po roce si říkám, že možná proto do ČR pohled nedorazil)

Sbalit, nasnídat, vyčistit zuby, nechat batohy v komoře pana domácího a hurá na vodopád. Hezká cesta, občas po kořenech, občas přes skály, nás přivádí až k parádnímu vodopádu, kam místní chodí na piknik a koupačku. Je sobota, takže si jich tu užívá pohodu ce stínu rovnou několik. Sledujeme místního lezce při nebezpečném lezení po skále až do půlky vodopádů. Po chvíli mizí a objevuje se nad vodopádem. Celý týden mělo pršet, zažili jsme ale jen jeden lehký déšť, jinak svítí jak blázen. Jsme spokojeni.

Po cestě zpět narážíme na sobotní market místních umělců. Výrobky z mušlí a kamenů, náušnice, náhrdelníky, ale třeba i německé preclíky. Kupuji naušnice z peří papouška (nalezeného ne oškubaného) pro mamku. Taxi zpět k hotelu, loučíme se a dalším taxi prejíždíme asi 10 minut (5.000col) do městečka Cóbano, kde nás čeká autobus (Montezuma > Cóbano > Paquera) do přístavu k trajektu . Má zpoždění, doprava houstne. Je svátek a mísntí se přesouvají do přímořských letovisek. Pokud se Vám dělá špatně v autobuse, tak si raději připlaťte za taxi, či jiný transfer. Místní public bus je totiž hodinová jízda na horské dráze. 

Jsme na lodi (trajekt Paquera > Puntarenas) a čekáme na naložení aut, brzdí nás kamion s obrovským nákladem, který je evidentně asi jen o 5 cm užší než šířka zábradlí najížděcího mostu. Po několika pokusech a 45 minutách déle konečně náklaďák očumován celým osazenstvem lodi, najíždí na trajekt (náklad i most značně obrousil). Řidič si v klídku sedá vedle nás a nastavuje relax režim. 

Jsme opět v Puntarenas, kde jsme byli už dříve s partou z Justice for Nature. Taxi na autobusové nádraží a jen tak tak stíháme finální dopravní prostředek, autobus směr Quepos. Cílová destinace Jacó. Po cestě rezervuji krásný apartmán za slušnou cenu. Píši na recepci, že dorazíme za hodinu, načež se spouští série nepřijatých hovorů. Přichází zpráva, že jsme sice zamluvili správné dny, ale o měsíc později. Sakra, historie se opakuje. Rušíme rezervaci, vysedáme, jdeme načerpat síly do Subway na veganské menu s konečně rezervujeme hotel se správnými termíny. Naštěstí je hned za rohem.

Jaco a Národní park Carara

Ráno vyrážíme do Národního parku Carara, který je známý bujným deštným pralesem, bohatou divokou přírodou a přehlednými turistickými stezkami. Hlavní vchod se nachází 30 minut severně od Jacó a je vidět z hlavní silnice. Vybaveni jídlem i pitivem vyrážíme na stezky mezi korunami stromů. Zvířat přes poledne moc nevidíme, i v pralese panuje poobědový odpočinkový režim. Obdivujeme mohutné staré stromy a zelený les. Na konci cesty na nás hulákají opičky a toalety hlídá spousta obřích varanů. 

Slunce nás probouzí v okamžik, kdy se nám nese snídaně do postele. Čeká nás seznam úkolů - dopsat dopisy, najít poštu, pokusit se vysvětlit, kam je chceme odeslat, sehnat levnou velkou tašku na dárky a především dokoupit dárky - kávu, které už tak máme plný batoh. Vyřešeno. Pokračujeme dál směr Quepos. 20 minut zpoždění autobusu už bereme jako standard. Po cestě se učím se po cestě Python ve skvělé aplikaci Mimo (prostředí jako Duolingo) a Janča mi spí na rameni.

Quepos a Národní park Manuel Antonio

Skládáme batohy v čistém a prostorném pokoji Puerta Del Cielo Quepos a dáváme si zaslouženou sprchu (po tom, co nám ji musela recepční opravit). Čeká na nás odvoz na pláž Biesanz. Ta je zvláštní, vlastně skoro celá pod vodou (asi příliv) a přeplněná lidmi. Pokračujeme pěšky tedy na odlehlou pláž Playitas, která je veliká, krásná, se skalami a velkými vlnami, ve kterých blbneme do pozdějších hodin.

Další ráno vstávačka v 7:30, máme domluvený odvoz do národního parku Manuel Antonio, který je jedním z nejmenších, ale nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších národních parků Kostariky. Na začátku parku je třeba si dát pozor na falešné výběrčí peněz. Po cestě nabíráme spolucestující a u jejich hotelu pozorujeme krásného papouška a lenochoda. Prohlídku parku můžete absolvovat sami ($18) nebo s průvodcem ($55 včetně odvozu od hotelu). Volíme jsme variantu s průvodcem, která se bohužel po chvilce mění v 3,5 hodinové trápení v přelidněné cestě, hluku a přetlačování kdo první zahlédne nějaké zvíře.

Jdeme napřed tak akorát, abychom zvládli pochytit nějaké informace od průvodkyně. Přes cestu kráčí nekonečno velkých mravenců s listama. Dozvídáme se, že je sice neumí strávit, ale v mraveništi listy fermentují a houba, která na nich vyroste, je poté jejich pochoutka. Pauzu prý mravenčí dělníci mají pouze 3 minuty za den a jejich bezpečnost se se starají vojáci na stranách mravenčí dálnice. O kousek dál nás překvapuje dokonale zamaskovaný ptáček v listí - Lelek šedočelý (Common Pauraque).

Zdejší zeleni se říká "Evergreen forest". Les je stále zelený a produkuje po celý rok dostatek jídla pro zvířata. Ta na Kostarice, jak už jsem zmiňoval, tvoří 6% světové biodiverzity na světě. Další zajímavost, kterou se dozvídáme, jsou barvy, které přitahují zvířata: hmyz - bílá až oranžová, ptáci - oranžová až fialová, netopíři - modrá. Chytrá rostlina má všechny barvy. Rodinu kolibříků tu zastupuje 96 druhů.

"Jelen!", raduji se ze svého objevu. Co tady dělá? Odpovědí mi je, že se jedná o národní symbol Kostariky a pokud nějakého zabijete, jděte do vězení na 3-4 roky (raději neříkám, jak hluboko jsme klesli v našich končinách když jsme z myslivosti udělali národní poklad). Park má i své problémy. Například bambus, který je zde invazivní druh a roste rychlostí 20 cm za den.

Kousek za městem objevujeme hezké kolonialní centrum u přístavu Marina Pez Vela s obchůdky a restauracemi. Zůstáváme na večeři a drink.

Zpět v San José

Přispali jsme si a já vyrážím pro snídani. Marně hledám UBER a jiné spoje do San José, protože se nám nechce absolvovat další úmornou cestu nepohodlným autobusem. Na poslední chvíli se UBER chytá a domlouváme se na ceně 60.000col. Frčíme. Po cestě mě překvapují známé smutné pohledy na plantáže palmy olejné. V zemi, která je lídr v ochraně přírody, jsem tuto šílenost nečekal, ale bohužel je i tu. Řidič Manuel po cestě oznamuje do vysílačky nehody a zácpy a za 2,5h vysedáme před Hotel Novo. 

Ráno nás čekají povinné testy na Covid pro cestu zpět. Doma jsem už absolvoval dva, ale tenhle byl ultimátní. Výtěr z krku testuje moji schopnost udržet snídani a jako bonus navíc řádný výtěrem obou nosních dírek. Pláč. Jdeme nakupovat nějaké drobnosti domů, všechny obchody jsou zavřené. Je svátek :) Zbavujeme se vyplnňováním ESTA víz do Ameriky a obratem máme schváleno.

Co by byl poslední večer bez rozlučkového piva. Jdeme do nedalekého Pubu, bohužel je také zavřený. Na Instagramu objevuji Agüizotes Costa Rica. Odepisují nám, že mají otevřeno. Taxikář nám po cestě vysvětluje, že "aquizotes" znamená, když "něco uděláte pro štěstí", např si koupíte lístek do loterie a vyhrajete. Kéž by. Za nedlouho už se nám nese točené pivo, naše výhra. 

Druhý den ráno stíháme dokoupit pár balení výborné kávy a přesouváme se do ubytování blízko letiště. Po cestě si dělám srandu, že se slečna nechce uskromnit ani poslední den, tak to si rovnou můžeme vzít Hilton. Taxikář zastavuje před hotelem, s nápisem Hilton.

Směr USA a domů

Vstávačka v 5. Odpovědět na zprávy, dobalit drobnosti a mažeme na check-out. Na recepci si vyzvedáváme snídaňový balíček s sebou, loučíme se a nastupujeme do minibusu. Hotel má pro hosty dopravu na letiště zdarma, konečně taky jednou trefíme. Na letišti check-in na terminálu, ukázání výsledků testů (v mobilu) a předání podepsaného papíru, že jsme živí a zdraví.

Letíme nad Floridou. Jdu čůrat, po chvilce samozřejmě začínají turbulence. Připadám si jak na ródeu na divokém býkovi. Vyhrál jsem. Přistáváme nad Atlantou a mě upoutává, jak je plná lesů a mezi nimi vkusně zasazených rodinných domů. Druhý jazyk Španělština, to mi sedí. V salonku vyjídáme zeleninové wrapy s humusem a dáváme si točené pivo.

Před odletem absolvujeme prohlídku vyplněných dokumentů, covid testů, pasů, letenek a ejhle, vstupní formulář do ČR musí být vyplněn již zde. Slibujeme paní na přepážce, že ho vyplníme po cestě. Následuje scan obličeje a můžeme do letadla. Ještě vyhodit přebytečné kufry lidí, kteří nenastoupili a můžeme letět.

Chválím Janči, jak hezkým, novým letadlem letíme. Má jako vždy úzkost po vzletu. Ještě na ramveji upadá nad středovým panelem v uličce kryt obrazovky. Křídlo a celý trup se taky nějak divně klepe. No nic, jdu si pustit film.

Francouzi jsou ještě větší koumáci než mi. Mimo PCR testů požadují ještě vytisknutí a podepsání A4 sepsané podle obsahu nějakým úředníkem během 5 minut. Nevím, jestli je horší shánět tiskárnu, nebo ten waste papíru. V letadle navíc příletový formulář. V Paříži měníme FFP3 roušky za modré, chirurgické, protože jedině ty zde můžete na letišti nosit. Kocourkov.

Jsme doma, unaveni, ale spokojeni, že i v době obecného strachu z cestování lze podniknout dobrodružnou výpravu. 

P.S.: Pokud Vám nestačily fotografie v článku, můžete se na závěr mrknout na relaxační video z Kostariky