Z Železné Rudy do Zwiesel, k Velkému Javorskému jezeru a zpět
V pátek jsem zasednul k počítači a do 2 do rána naplánoval skvělý výlet do německého Eisenachu. Po prohlídce města jsem chtěl pokračovat dále po svých na stezku v korunách stromů v národním parku Hainich. Poté jsem plánoval přesun do Nordhausen, historickou parní lokomotivou do srdce národního parku Harz se zakončením v městě Wernigerode. Tady jsem ale narazil. V čas, kdy jsem měl dorazit, nebylo jednoduché cesty zpět do Prahy. Cenově se tento krátký výlet též vyšplhal na částku odpovídající týdenní dovolené v Chorvatsku včetně řízků, a tak rezignovaně a vyčerpán upadám do postele.
Ráno moudřejší večera. Zasedám po desáté k počítači, koukám na body zájmu v mapě a s radostí vybírám výlet na Šumavu. Tentokrát na německou stranu, tedy do Bavorského lesa. Na půl cesty nacházím ubytování v městečku Zwiesel. Vlak z Prahy jede přímo a 3,5h je zvládnutelných. Jedeme.
Trasa Železná Ruda > Zwiesel
Vycházím ze Železné Rudy (vlaková zastávka Centrum). Tedy vyšel bych, kdybych neměl tak velikánský hlad. Zastavuji v kavárně po cestě a doplňuji energii. Vybral jsem cestu skrz Ferdinandovo údolí . Trasa kolem řeky nezklamala a cesta smíšenými lesy příjemně utíkala. Dorazil jsem k vesničce Ludwigsthal, kde se nachází “Dům divočiny”. Uvnitř se nachází informace k okolní přírodě, dokumenty a zábava pro děti. Bylo zavřeno, takže jsem prozkoumal okolní obory, kde je možné pozorovat vlky, rysy, divoké koně a skot a vyhlídkovou věž. Zvířata se neukázala a věž byla uzavřena. Jdeme dál.
Po pár dalších kilometrech a klikatící se cestě jsem dorazil do hotelu Magdalenenhof (cca 1300,- Kč/noc), kde mě uvítala příjemná paní majitelka. Můžu prý ještě půl hodiny využít saunu a bazén je nonstop. Neváhám ani chvilku a unavené tělo ulehá na dřevěnou lavici ve vytopené místnosti. Pár temp v bazénu a jsem jako nový.
Tady mělo být povídání o tom, jak je Zwiesel krásné město a kam se večer projít. Bohužel jsem na ubytování uviděl krásně orosené pivo a na terase potkal staršího pána mluvícího lámanou češtinou. Celý život byl profesionální vzpěrač a jezdil prý za Jakeše i na soutěže do Čech. Stěžuje si, že ho trochu bolí ramena. Zrovna došel z tréninku, kde nahazoval 140 kg. 69 let, jsem zvědav, co v tom věku zvednu já :) Paní, co tu obsluhuje, je Češka, a tak se můžu doptat na informace, které potřebuji. Když povídám, že jsem přišel s krosnou pěšky, všichni se diví. Divím se i já, protože jsem vlastně žádného baťůžkáře po cestě nepotkal. Když mi dávají tip na diskotéku ve městě, kde se nakrucují místní děvčata, vyptávám se na irský pub. Jsem za exota.
Ležím v posteli a přemýšlím nad zítřejší trasou. 30 km v horském terénu s krosnou plnou sladkostí a přebytečného oblečení je zabijáckých. Můžu se přiblížit autobusem do další vesničky. V neděli ale nic nejede. Ha, vlak. Spoj do Bodenmais, za 20 minut úspora 4 km a už nám to hezky vychází. Před spaním ještě upravuji trasu a ubírám si dalších park km, ať jsem v klidu :)
Trasa Zwiesel > Velké Javorské jezero > Železná Ruda
Po cestě na nádraží si pečlivě připravuji větu v němčině pro paní průvodčí, zda mohu využít lístek Nationalpark-Card, který jsem dostal v hotelu (slevová karta zdarma k ubytování, na kterou můžete v regionu zdarma využít autobusy a vlaky). "Ja, natürlich", dozvídám se a mám radost z ušetřených 334,- Kč za vlakovou jízdenku. Ve vlaku zazní i hlášení v češtině, region je dostupný i pro hůře jazykově vybavené.
Nesnáším kopce po ránu. Samozřejmě jsem vybral trasu, kde celé dopoledne šlapu nahoru. Po 2 kilometrech dávám pauzu na svačinu. Kontroluji nohy a klacíkem odstraňuji 4 útočící klíšťata. Užívám si cestu lesem, poslouchám audioknihu Zlá krev a blížím se k Velkému Javorskému jezeru.
Dorážím akorát v čas oběda a u restaurace na břehu je fronta ke stolu na zahrádce tak na půl hodiny, vyrážím na okruh kolem jezera. To je obehnáno dřevěnou promenádou s vyhlídkami a všude je tak spousta lidu. Jsem zpět, ještě hladovější, ale fronta opadla. Sedám ke stolu s mladou českou rodinkou, dávám jim tip na ubytování a vychutnávám si skvělé veganské kari. Loučím se, nahazuji krosnu a pokračuji dál. Cesta zpět vede převážně z kopce, což oceňuje především mé bolavé koleno. Kamenitým terénem a podél bývalých sklářských osad se pomalu dostávám do cíle. V Alžbětíně překračuji hranice, odbíhám na toalety udělat ze sebe člověka a spokojeně sedám do přistaveného vlaku. Průvodčí lamentuje a rozčiluje se, že mu lidi nezavírají dveře. Jsem zpět v Čechách.
Servus!
P.S. Množí se mi dotazy, proč cestuji sám a jak to zvládám. Kdysi jsem slyšel rčení, že je jednoduché cestovat v partě, ale nejtěžší je se naučit být sám se sebou. Tak se to učím :)
